Isle of Skye 21. – 28. 6. 2019

Letos jsem se vydala na Isle of Skye. Jak jsme se měli? Co všechno jsme během osmi dní prožili? A nebyla nuda? Začti se do povídání o naší dovolené a zhodnoť sám(a).

21. 6. – pátek: S Matějem, Verčou a Klárkou se v 11:45 zdravíme na Edinburském letištním parkovišti. Nasedáme a vyrážíme tradičně na sever a severozápad. Za Stirlingem necháváme rovnou dálnici za zády a pokračujeme po úzké klikatící se cestě do Callander.

Callander je jedno z typicky skotských kamenných městeček, o trochu méně populární než známější Pitlochry. Nezastavujeme. Naším cílem je parkoviště pod horou Ben A ́an. Svítí sluníčko. Je krásně. Balíme malé batůžky a vyrážíme vzhůru. Za mostkem přes potok se ostré stoupání mění v rovinatou cestičku a před námi je poprvé vidět náš vrchol. Po rovině následuje další ostré stoupání, a pak už jsme oceněni prvními výhledy na Loch Katrine.

Ben A ́an (454m) je pro mě takovou testovací horou. Je to první dvouhodinová procházka výletu, během které vždy zjistím, jak je na tom naše skupina s fyzičkou, jak se jednotliví účastníci chovají k hoře a jak jsou na tom třeba i s morální sílou. Po dvou hodinách se vracíme k autu. „Tohle by šlo,“ říkám si při návratu.

Z Ben A ́an se vracíme zpět na hlavní silnici vedoucí na severozápad. Po necelé hodině přijíždíme na náhorní planinu Ranoch moor a dál do Glen Coe. Zastavujeme a trochu protahujeme nožky během malého výletíku po okolí. Skotská vysočina nás vítá sluníčkem. 

Náš road-trip na západ pokračuje přes Fort William, ve kterém zastavujeme na rychlý nákup potravin. Další zastávka je u vojenského památníku Commando memorial, kde nás dnes čeká nádherný výhled na nejvyšší britskou horu, Ben Nevis. Odbočujeme na A87 a přijíždíme do údolí Kintail. Slunce stále ještě svítí, a tak se musíme zastavit a místní krásy trochu víc vstřebat. U Schiel Bridge odbočujeme na Ratagan, kde se ubytováváme v místním hostelu s výhledem na slavné hory Five sisters of Kintail. Je večer, „midsummer“, nejdelší den, což znamená, že na skotské vysočině svítí slunce až do půlnoci. Vychutnáváme si pohled na okolní hory a mořskou zátoku, ve které se místní krása odráží, a pak nás začnou napadat muchničky, otravný krve sající mikro - hmyz.

Road-trip na Isle of Skye a výšlap na Ben Blaven 

22. 6. – sobota: Balíme všechny věci a loučíme se s hostelem. Venku opět svítí sluníčko a místní scenérie je snad ještě krásnější než včera. Naším prvním dnešním cílem je návštěva dvouplášťových kamenných staveb, brochů v zapomenutém údolí Gleneag. Nasedáme do auta a stoupáme vzhůru. Carcoolka funí a statečně ukrajuje metr za metrem. Přijíždíme do sedla, ze kterého zase ostře klesáme dolů. 

Jako první zastavujeme u Dun Troddan. Tak dobře zachovalé brochy se ve Skotsku dají vidět pouze tady, případně na ostrově Lewis (Hebridy) nebo Mousa (Shetlandy). Je vidět, že na místní památky LonelyPlanet pozapomněl, neboť jsme u staveb úplně sami. Nikde nikdo. Jen my, modrá obloha, šťavnatě zelené stromy a travička. Od Dun Troddan se vracíme ke stejně dobře zachovalému Dun Telve, a pak nasedáme do auta a opět stoupáme a klesáme zpět k hlavní silnici na západ. 

Zastavujeme hned za mostem Shiel Bridge u jednoho z mnoha skotských hřbitůvků, a pak už přijíždíme k vodnímu hradu Eilean Donan. Jestliže jsme v údolí Gleneag byli úplně sami, u Eilean Donan se nedá skoro ani hnout. Aby taky ne, místní hrad je po tom Edinburském nejnavštěvovanějším hradem ve Skotsku. Zdejší parkoviště se sice každoročně zvětšuje, turistické poptávce to ale pořád nestačí. A tak se často stane, že fotky chtiví turisté nemají ani kde zaparkovat. 

Na ostrov Isle of Skye přejíždíme přes most Skye bridge. Z vesničky Kyleakin pokračujeme po hlavní (rozuměj jediné) silnici do Broadford, kde odbočujeme na úzkou jedno-proudovku směřující do Elgolu. 

V Elgolu, malé „vesničce na konci světa“, je krásně. Pohoří Black Cullins máme jako na dlani. Auto necháváme u místní kavárny. Balíme batohy na dvoudenní výlet a dál už musíme pěšky. Naším odpoledním cílem je malá chatička, bothy Camasunary. 

Procházíme po úzké exponované pěšince, z jedné strany moře z druhé kopečky. Před námi se s každým dalším krokem odkrývá další nový pohled na zátoku Camasunary bay. Ke stejnojmenné bothy přicházíme za dvě a půl hodiny. Do čtyř odpoledne děláme pauzičku, a protože je stále ještě krásně, balíme batohy a na lehko vyrážíme vzhůru na vrchol Ben Blaven. 

Přecházíme most nad místním potokem a pokračujeme po improvizované cestičce stále vzhůru. Brzy se nám začínají odkrývat výhledy na okolní ostrůvky „Small isles“ v čele s Rumem a Eiggem. Vlevo od nás se zvedá černá hradba pohoří Black Cullins a chatička v zálivu Camasunary je už pouze maličkou tečkou. 

Dostáváme se do kamenité části. Je pozdě odpoledne a Matěj s Verčou se rozhodují k návratu. Chvíli společně sedíme a rozmlouváme. Při cestě dolů se není jak ztratit. Naše chatička je pořád na dohled a počasí je stabilní. Necháváme tedy Verču s Matějem za zády a samy dvě s Klárkou pokračujeme vzhůru.

Ben Blaven je jedinou horou pohoří Black Cullins, která není součástí jeho hlavního hřebene. Máš-li štěstí a dostaneš-li se až na vrchol (když zrovna svítí slunce) spatříš neskutečné výhledy po celém Isle of Skye a jeho okolí. I přesto, že máme počasí jedna báseň, na vrchol to nakonec nedáváme. Je pozdě. Síly ubývají a nás ještě čeká cesta zpět. Po další hodině tak otáčíme i my a vracíme se do chatičky.

Je deset večer. Slunce stále ještě svítí a před chatou nás čeká stádo jelenů a laní. V Camasunary jsme téměř sami. Dalšími návštěvníky jsou jen Tasmánec s Polkou a večer ještě přichází dvě mladé Češky. 

Cestou k hotelu Sligachan a první skotský déšť 

23. 6. – neděle: Vstáváme, balíme a ještě před devátou vycházíme do sluncem zalité krajiny. Dnes máme v plánu projít skrz ostrov k hotelu Sligachan. Ještě před tím ale vyrážíme na menší výlet – na horu Sgurr na Stri (494 m), ze které je nádherný výhled na okolní vrcholky i nedaleké ostrovy. 

Venku je krásně. Procházíme se po kamenité pláži a jediné, co nám kazí pohled, jsou mořem vyvržené plasty. I tady se zdejší komunita snaží s plastovým odpadem bojovat. Odpady jsou 

sbírány a vršeny na jednu obrovskou hromadu, pro kterou si jednou za čas připluje loď z nedalekého Elgolu. Jiné řešení zatím není. 

Přicházíme ke staré bothy Camasunary, která je nyní, zanechaná na pospas přírodním vlivům, v dezolátním stavu. Před námi je řeka Amhainn Camas Fhionnairidh. Zkoušíme přebrodit její koryto, ale zdejší kameny jsou natolik kluzké, že se nakonec vracíme zpět a měníme zamýšlený plán. 

V bothy dobalujeme poslední věci, nahazujeme batohy a vyrážíme po zpevněné cestě na sever k jezeru Loch na Creitheach. Místní cestička je na rozdíl od jiných dní poměrně suchá. „Opravdu dlouho nepršelo,“ myslím si pozorujíc přicházející frontu a s ní i nové řasové mraky na obloze. 

U hotelu Sligachan už zase svítí sluníčko. Potkáváme první výletníky a jdeme se ubytovat do místního hostelu. Odhazujeme batohy a pohodičkujeme.

Obloha temní, vítr se zvedá, a co chvíli slyšíme nový hrom. První dešťové kapky na sebe nenechávají dlouho čekat.

Severovýchodní pobřeží Isle of Skye 

24. 6. – pondělí: Na Isle of Skye jsou nádherná místa. Mou nejoblíbenější částí je severovýchod. Zdejší skalní výchozy, mořské útesy, vodopády a celkově dramatická krajina mi učarovala hned při první návštěvě. Abychom si zdejší krásy užili dosytnosti a hlavně bez turistů, vstáváme už v 6:30. 

Balíme všechny věci a vyrážíme na sever. První zastávkou je Old Man of Storr. Na parkoviště přijíždíme mezi prvními. Je pod mrakem a dle předpovědi má i trochu sprchnout. Pohledy na zdejší skalní jehlu máme jen pro sebe. Přicházíme na vyhlídku, ze které je asi nejlepší výhled na místní scenérii, a poté pokračujeme dál vzhůru. Verča s Matějem se brzy odpojují a vrací se zpět. My s Klárkou pokračujeme vzhůru. Jdeme samy. Nikde nikdo. Jen my, výhledy po okolí a sílící vítr. Fouká. Z vrcholu The Storr, kde jsme až na další dva výletníky, úplně samy, máme celý ostrov jako na dlani.

Klesáme úzkou průrvou okolo potoka a brzy se dostáváme na podmáčenou louku. K autu přicházíme okolo poledního o minutu dřív než Verča s Matějem. Nasedáme a vyrážíme dál na sever, k vodopádům Leath falls. Počty turistů se úměrně zvyšují zvyšující se denní hodině a Leath falls patří mezi ta oblíbenější místa. 

Dnes jedeme k Diatomitovému dolu, místu, kde jsem, přes všechny své návštěvy ostrova, ještě nebyla. Z hlavní silnice odbočujeme na úzkou štěrkovou cestu a po několika kilometrech pomalé jízdy parkujeme auto na menším vybočení. Mraky klesají níž. Okolní vrcholky jsou zakryté mlžnými opary. Začíná krápat.

Na místě diatomitového dolu se nachází mokřad. Jedinou „památkou“ na zdejší těžbu jsou zbytky cihlové brány a upravené koryto potoka, ve kterém se kámen vymýval. Nikde nikdo. Kromě pasáčka ovcí, kterého potkáváme u auta, jsme v krajině úplně sami. Chvíli se procházíme okolo, a pak už nasedáme do auta a pomalou jízdou se vracíme zpět na hlavní silnici. 

U vodopádu Kilt Rock, potkáváme další nemalou várku turistů. Není se čemu divit. Místní vodopád padající po čedičových sloupech přímo do moře je jedním z nejkrásnějších a také nejnavštěvovanějších míst ostrova. 

Další zastávkou je Museum ostrovního života. Jedná se o skanzen, který tvoří několik kamenných domečků, uvnitř kterých je výstava věnovaná tradičním ostrovním řemeslům. 

Chvíli po čtvrté odpolední necháváme auto na malém parkovišti a zabaleni na půldenní výlet vycházíme směrem na Rubha Hunish, nejsevernější výběžek Isle of Skye. K našemu cíli, bothy Look Out, to máme něco málo přes dva kilometry. Jdeme po příjemné pěšince a vlevo od nás pozorujeme zbytky z osady Erisco, která byla opuštěna během Čistek.

Takzvané „Clearance“ postihly celou vysočinu. Jednalo se o cílené vysídlování skotského obyvatelstva probíhající během konce osmnáctého a začátku devatenáctého století. V té době si vrchnost spočítala, že se jí vyplatí místo pachtýřů obsadit krajinu stády ovcí. V důsledku to pro spoustu skotských rodin znamenalo zanechat svůj domov a vypravit se na dalekou cestu vedoucí (nejčastěji) do neznámého nového světa Ameriky, Kanady nebo Austrálie. Nejhůř na tom byl sever a západ Skotska, kde jsou do teď vidět zbytky celých opuštěných vesnic. 

Do bothy Look out, která se nachází na úžasném místě - přímo na útesech nad mořem, přicházíme okolo páté. Jsme tu sami, a tak si zabíráme jediné „postele“. Když se zadaří, je z bothy Look out nádherný výhled na západní ostrovy Vnějších Hebrid. A to ani nemluvím o úžasném západu slunce. Dnes ale nemáme na západ slunce štěstí. Je pod mrakem, a co chvíli začíná poprchávat. 

Look out je jednou z nejnavštěvovanějších chatiček bothy. Ani dnes tu nejsme sami. Jako první přichází do bothy Skot, který prochází místní dálkovou trasu, Skye trail. Bavíme se o cestování, načež se loučíme. Další přichází anglicko-skotský pár, pár z Londýna a nakonec ještě Němka, které pomáhám stavět stan venku před bothy. Šíleně fouká. Venku je nevlídno a tak trochu nechápu její rozhodnutí. My jsme rádi za teplý spacák a místo v bothy. 

Fairy glen, Neist Point, Coral beach, Quiraing a Portree – Isle of Skye turisticky 

25. 6. – úterý: Ani dnešek nebude patřit k těm lenivým dnům. Vstáváme v 6:30. Snídáme, balíme, nahazujeme batohy a jdeme zpět k autu. Mraky jsou neskutečně nízko. Skoro se dotýkají moře. 

Naší první zastávkou je Fairy glen. Díky ranní hodině jsme v maličkém Vílím údolí sami. Procházíme se po malebných kopečkách a brzy máme nad hlavou zase modrou oblohu. I zdejší místo má úplně jinou atmosféru, když ho máme pouze pro sebe. 

U majáku Neist Point, jednoho z nejnavštěvovanějších míst na Isle of Skye, kam je během léta kvůli počtu návštěvníku těžké se dostat, jsme nyní téměř sami. Parkujeme auto a scházíme dolů k majáku. Mraky jsou opět o něco níž, takže zakrývají vrcholky okolních mořských útesů. Po obhlídce jedné z ikonických staveb inženýrů Stevensonových stoupáme vzhůru na místní vyhlídku, ze které opět klesáme dolů a stoupáme vzhůru. Z poslední vyhlídky máme maják i okolní útesy jako na dlani. 

Z Neist Point přejíždíme ke Coral beach, bílé pláži tvořené zbytky rozlámaných mušlí. Je příliv. Cesta na malý nedaleký ostrůvek je zablokovaná mořem. I tak je tady krásně. Zvlášť teď, kdy začíná svítit slunce a kdy se modrá obloha zrcadlí v tyrkysové vodě. U pláže jsme téměř sami. 

Vychutnáváme si červnové sluníčko, a potom se už vracíme do auta. Předpověď počasí se ani dnes nemýlila: ráno zataženo a mrholení, odpoledne slunce. Přejíždíme zpět do Quiraing, místa, které mám na Isle of Skye asi nejradši. Svítí slunce. Místní zelené pohoří snad nemůže být zelenější. Procházíme se okolo skalních výchozů a hluboko pod námi pozorujeme rašelinová políčka. 

Z Quiraing sjíždíme dolů a okolo Old Man of Storr se dostáváme do Portree, hlavního ostrovního města, které se pyšní krásným barevným přístavem a kamennými uličkami. Je úplně jasno. Po 

ranních mracích a mžení není ani památky. Kousek za Portree potkáváme stopaře. Zastavujeme a bereme kluky několik kilometrů na jih k hotelu Sligachan. Loučíme se a pokračujeme dál do hostleu Skyewalker, kde se ubytováváme na dvě noci. 

Výšlap do Black Cullins a černá pláž v Talisker bay 

26. 6. – středa: Dnes lenošíme. Vstáváme až v osm hodin ☺. Snídáme a odjíždíme do nedalekého údolí Glenbrittle. Svítí slunce a je teplo. Auto necháváme zaparkované u nedalekého kempu. Balíme pouze malé batůžky a vyrážíme vzhůru. Před námi ční jako nepropustná hradba pohoří Black Cullins. Naším vysněným cílem je jezero Loch Coir ́a ́Ghrunnda, které je ze třech stran obklopené horskou stěnou. Procházíme kempem a stoupáme vzhůru. S každým dalším krokem se nám odkrývá nový pohled na okolní „Small isle“ Malé ostrovy – Canna, Rum a Eigg. Po necelých čtyřech kilometrech přicházíme k ostrému stoupání. Cestička se nám zužuje a plní malými klouzajícími kamínky. Nic příjemného. Přecházíme přes kamenné pole a dostáváme se do první náročnější lezecké oblasti. 

Od jezera jsme necelý kilometr daleko. Zkoušíme pár kroků a chytů, ale nakonec vzdáváme. Někdy to prostě nestojí za to. Užíváme si sluníčka a děláme další pauzičku, po které se rozhodujeme k návratu. 

Je brzké odpoledne, a tak máme ještě čas na návštěvu jednoho zajímavého místa, černé pláže v zálivu Talisker. Nasedáme tedy do auta a odjíždíme z údolí Glenbrittle na severozápad. Všechny turisty necháváme za zády a v Talisker bay jsme téměř sami. Je příliv, a tak se z jindy mohutné černé pláže stává malý srpeček pevniny, na který navazuje podmáčená pastvina. Sedíme a zíráme na to ticho, klid. Hned vedle nás nacházíme opuštěné ptačí hnízdo. Na pláži jsme téměř sami. 

Odpoledne se vracíme zpět do hostelu. V nedaleké restauraci si dáváme večeři, a pak už nás čeká zasloužený odpočinek. 

Road-trip zpět do Edinburghu 

27. 6. – čtvrtek: Vstáváme v 5:45, snídáme a balíme. Hostel Skyewalker opouštíme v půl sedmé. Úzké silnice máme jen pro sebe. V Broadford doplňuji naftu a v 8:10 už přijíždíme do přístavu v Armadale. Za půlhodiny nám jede trajekt do Mallaig, kam připlouváme v 9:30. 

Do přelidněného Edinburghu nespěcháme. Místo toho zastavujeme u nedalekých bílých pláží a jdeme se projít. Venku je opět nádherně. Místní scenérie připomínají Karibik. „Jen kdybych na sobě nemusela mít teď, na konci června, mikinu,“ říkám si. Z pláží přejíždíme do Arisaig. 

Sedáme si k venkovnímu piknikovému stolu a obědváme. Kontroluji třpytící se hladinu, ale vydry ani tuleně dnes nevidím. 

Turisty potkáváme zase až u památníku a viaduktu Glenfinnan. Jdeme se projít na vyhlídku a k památníku Bonnie prince Charlieho (Karla Eduarda Stuarta), vůdce skotského jakobitského povstání, a pak už pokračujeme přes Fort William k přehradě Laggan Dam. Malá pauzička, a můžeme vyrazit dál. Po další půl hodině zastavujeme u vodopádů a lososové řeky Pattack falls. 

Projíždíme dál přes Pitlochry a ještě před návštěvou hlavního skotského města, Edinburghu, zastavujeme u mostu Fort Railway Bridge. Železniční most Forth je poslední stavbou přidanou na skotský seznam památek UNESCO. 

Přijíždíme do Edinburghu, kde se ubytováváme v hezkém prostorném pokojíku a jedeme nakoupit poslední drobnosti a suvenýry. 

Odlet 

28. 6. – pátek: Odlétáme domů už v 6:00. Vstáváme proto ve 3:30 a ve 4:15 už jsme všichni na letišti. Loučíme se a přejeme si vše dobré ☺. Tak třeba zase příště.